Jak už jste zjistili, pečovat o někoho je životní styl. Je to o vás, příjemci péče a každé další osobě ve vašem životě, především vašem manželovi/manželce.

Jak zůstat zamilovaný, když se zdá, že váš život vás připravil o lásku? Jak si udělat čas na nejvýjimečnějšího člověka vašeho života, když člověk, o kterého pečujete, vás potřebuje k tomu, aby přežil a to doslovně?

Nabídneme vám některé jednoduché způsoby, které vám mohou udržet funkční manželství. Dobré manželství je skvělým základem k tomu, jak si užít báječný život. Starejte se o své manželství a ono se pak postará o vás.

Možná ta nejtěžší věc na situaci, kdy žonglujete mezi péčí a svým manželstvím, bude určit si priority. Jak pomůžete příjemci péče, který toho tolik potřebuje, a zároveň si uděláte čas na svého manžela/manželku?

Cathy Hazzleriggová, životní a vztahový poradce, je přesvědčená, že je nutné žít podle principů Bible, manželství je nejdůležitější. Důležitým způsobem, jak dát manželství na první místo je zavázat se k upřímnosti a otevřené komunikaci. Cathy nabízí tyto rady, jak komunikovat s manželem/manželkou:

  • Používejte „já“ jazyk. Když použijete „já“ jazyk (já cítím, já chci, já si dělám starosti“), přebíráte zodpovědnost za to, co cítíte, co chcete a co potřebujete. „Já“ jazyk minimalizuje vzájemné obviňování („To kvůli tobě se cítím tak špatně!“) a když vina nestojí v cestě, jste oba schopni komunikovat efektivně.
  • Nechte svého manžela/manželku se na rozhodnutích podílet, aby se více zapojil/a do řešení situace. Když budete oba pracovat na zlepšeních, vytvoříte tým.
  • Buďte asertivní, řekněte, co chcete a co byste chtěli, aby se stalo. Vaše manželka/manžel ať už vás zná jakkoliv dobře, neumí číst ve vaší mysli.
  • Používejte aktivní dovednosti týkající se naslouchání, jako je reflektivní naslouchání. Reflektivní naslouchání zahrnuje opakování toho, co jste již slyšeli, abyste se ujistili, že to, co jste slyšeli je to, co váš manžel/manželka chtěli říct. Tím, že si vše vyjasníte („Slyšel jsem toto…“) než odpovíte, vám pomůže minimalizovat nedorozumění.
  • Vyhněte se tomu, abyste reagovali defenzivně. Řekněte si: „Budu klidný.“ Pokud se budete cítit defenzivně, požádejte svého manžela/manželku, aby znovu přeformuloval/a nebo řekl/a své výroky jinak. Když cítíte, že vás v dané chvíli situace dostává příliš do varu, nespěchejte a dohodněte se, že se k problému vrátíte, až se budete cítit klidnější.
  • Myslete na komunikaci jako proces. Prodiskutujte si situaci, nechte si čas na brainstorming, zvažte potenciální řešení, vyzkoušejte to řešení a pak se k němu vraťte a uvidíte, jak je úspěšné. Účast v procesu – a očekávání správného řešení z metody pokus-omyl – odstraní stres.
  • Představte si sebe v pozici svého manžela/manželky. Když pochopíte, jak se cítí, pomůže vám to komunikovat efektivně a nasměruje vás to k takovému řešení, které bude vyhovovat oběma.
  • Hledejte řešení, které vyhovuje všem, včetně vás, ale ne výhradně vám (nebo osobě, o kterou pečujete). Každý může dělat kompromisy; veškeré oběti by neměla přinášet jen jedna osoba.

 

Tak jako na všech věcech v životě, i na manželství se musí pracovat, říká Cathy. Některé možnosti, kterými se můžete ujistit, že se snažíte, aby vaše manželství fungovalo, jsou:

  • Ujistěte se, že splňujete partnerovy potřeby. Zeptejte se sami sebe: „Co dělám pro svého manžela/manželku?“
  • Respektujte svého partnera.
  • Všímejte si silných věcí a minimalizujte slabé. Čím silněji se soustředíte na svého manžela/manželku, tím větší je síla vašeho manželství.

Některé varovné signály, kterých byste si na svém manželství mohli všimnout a které mohou určit, že potřebujete profesionální pomoc:

  1. Zdá se vám, že komunikace je jen mlácení prázdné slámy. Pořád něco probíráte, ale nenacházíte řešení.
  2. Hodně se hádáte a zdá se vám, že láska se vytratila.
  3. Někdy je konflikt tichý. Jestli uvnitř cítíte, že jste si vzdálení, je možná čas na to, abyste si promluvili s profesionálem.

Ptali jsme se Jenny Hensonové, rodinné pečovatelky, aby se s námi podělila o postřehy o tom, jaký dopad mělo poskytováním péče. Zde jsou naše otázky a odpovědi.

Caregiving.com: Řekněte nám o vaší situaci spojené s péčí. Jak dlouho už jste pečovatelka? Jaký typ péče/asistence poskytujete?

Jenny: Pečuji o svého strýce Peta asi dva a půl roku. Před tím jsem byla léta zdravotní sestra na uzavřeném geriatrickém oddělení. Rozhodla jsem se starat o svého strýce.

Co se týká povinností… znáte je: mám jeho plnou moc, starám se o jeho bankovní věci, placení účtů, koupu ho, oblékám, krmím, stříhám a umývám vlasy, dělám mu manikúru a pedikúru, objednávám ho u lékaře a beru ho k lékaři. Dělám VŠECHNO.

Caregiving.com: Jak jste to probírali se svým manželem, jestli vůbec, než jste se rozhodla poskytovat péči? Například probírali jste, kdo bude dělat co, jak budete řešit určité situace, atd.? Jestli jste o tom nemluvili, litujete toho nyní?

Jenny: Ó ano, probírali jsme to. To mi teda věřte…dlouho a opravdu hodně. Můj manžílek je vlastně ten, kdo navrhl, aby s námi šel bydlet. Řekla jsem mu, že vůbec nevím, co to může obnášet. Nikdy jsem nebyla ve styku s člověkem s Alzheimerovou nemocí, vlastně jsem ani vůbec nebyla ve styku se staršími lidmi.

Poskytuji Petovi veškerou péči, protože strýc Pete se necítí dobře, když mu péči poskytuje muž a já to úplně chápu a nemám s tím sebemenší problém.

Denny je poklad. Já vařím a on uklízí, a tak mohu začít Peta koupat, dávat mu léky, dýchací kúru, atd. Pokud se nedostanu k tomu, abych utřela prach, on to udělá. On si o víkendech sám pere, což mi umožňuje starat se jen o moje a Petovo prádlo. Chodí nakupovat a bere si s sebou mobil pro případ, že by si s něčím nevěděl rady. Zkoušeli jsme několikrát vzít Peta s námi. Nefungovalo to… rád bere věci z regálů a je příliš velký na to, aby se vlezl do nákupního vozíku. Pokud někdy od něho něco potřebuji, aby udělal, je opravdu skvělý a snaží se dělat, co může.

Caregiving.com: Jakou největší změnu na vašem manželství přineslo to, že jste přijala roli pečovatele?

Jenny: Tak kde začít. Samozřejmě, sexuální život se změnil. Je těžké být romantický, když máte zapnutou chůvičku a všechno, co slyšíte, jsou divné zvuky. Chvilku to trvalo, než jsme si na to zvykli…CHCE TO ZVYKNOUT SI NA SPOUSTU VĚCÍ. Největší změnou bylo to, že nemůžete kamkoliv a kdykoliv. Žili jsme sami léta a dělali jsme si, co jsme chtěli. Teď už ne!

Caregiving.com: Co byl největší problém? A jak jste se s ním vyrovnali?

Jenny: Největší problém byla ponorková nemoc. A to platí pro oba. Jak se s tím vyrovnat… žít ze dne na den, jinak bychom zešedivěli (nebo by jeden z nás už byl hledaná osoba).

Co nám nejvíce pomáhá, je poskytnout jeden druhému prostor jít si za svými vášněmi a žít si život s vlastními koníčky, být nezávislý jeden na druhém. Někdy to chce zvládat různé věci kvůli tomu, aby ten druhý mohl dělat něco pro něho obzvlášť důležitého, ale nějak to zvládáme.

Teď si uvědomuji, že žádný z těchto koníčků nás nenutí opustit dům, protože musíme pořád hlídat Peta. Dannyho hrozně baví dělat filmy na počítači, a tak když se tomu chce věnovat, není to problém. Někdy si lehne v druhém pokoji a poslouchá, jestli se něco neděje, abych se já mohla schoulit pod deku a užít si dobrou knihu. Asi bych řekla, že si vycházíme vstříc.

Caregiving.com: Co jste se dozvěděla o svém manželovi a vašem manželství, zrovna tak o sobě díky poskytování péče?

Jenny: Já jsem se dozvěděla, že když mě rozčílí, že manžel přinesl domů růžový toaletní papír místo modrého, že to není to, proč jsem naštvaná… že u mě začíná ponorková nemoc. On zjistil, že když dráždí kočku a ta ho kousne… začne nadávat a vztekat se, že za to nemůže ta kočka… je to ponorková nemoc. Když jsme na sebe naštvaní, NEMLUVÍME O TOM, dokud se neuklidníme. Jednou jsme spolu nemluvili tři dny, protože jsme nechtěli říct něco, co bychom nemohli vzít zpět.

Caregiving.com: Jakou radu/nápad byste dali jiným pečovatelům, s čím bojovat, když se o někoho starají, aby udrželi své manželství funkční?

Jenny: Musíte si najít čas pro sebe…musíte. Je jedno, jestli si přečtete dvě stránky v knížce a dáte si k tomu šálek horkého čaje. Musíte dělat kompromisy a sdílet odpovědnost. Pokud to neuděláte, nic nezvládnete a budete mít dva naštvané a dotčené lidi.

Dany a já jsme se naučili dát jeden druhému prostor, abychom byli schopni růst jako lidé a neztrácet milující mysl. A to nejdůležitější je dobrý smysl pro humor a být připraven na cokoliv! Myslíte si, že je jednoduché souložit a slyšet v pozadí: ‚Sueeeeeeee…eeeeeeee‘. Někdy si to vyzkoušejte!

Jenny je 47 a je registrována jako profesionální pečovatelka v Kentucky. Baví ji četba, háčkování a v současnosti se učí počítačovou grafiku („pomalu, ale jistě,“ říká). Je vášnivou milovnicí zvířat a ochránce životního prostředí („bez toho, aby s tím měla spojeny iracionální představy).

kind permission by

CareGiving.com. We care for you. Visit the site...